Kdo tam byl aneb vrcholová družstva

Tomáš, Pavla, Markétka, Verunka, Tomášek a fenka neznámeho původu jménem Jessie, které nemůžeme zapomenout, že snědla libové klobásky.

Víťa, Jana a Anežka, která soustavně trénovala své hlasivky a Víťovy nervy (Jano, už je to lepší?).

Eva, Honza, Vojtík a Kačenka. Měli velké nedostatky ve vybavení tričky, což se promítlo do názvu družstva.

Petr, Broňka, Jirka, Jakub, Štěpán a Barunka. Rodina trpěla nadvládou Štěpánka, který nejtvrději trestal nepovedená lízátka.

Blanka, Svaťa, Honzík a Ondrášek. Ti šli příkladem všem ostatním (he, he).

Poznámka: Jako kontrolní orgán se dále zúčastnila mamka Chrudimačka a Zbynďa jako inspekční kontrola v kuchyni. Krátce po zahájení expedice byli oba dva vyhoštěni, protože způsobovali rychlý pokles hladiny piva v sudu a úbytek proviantu.

Den po dni ...

Vše začalo přesunem do základního tábora Na konci světa. Je asi zbytečné připomínat, kdo dorazil pozdě na místo srazu v Brně a na koho se čekalo ve Svobodě n/Ú, je možné zde vystopovat určité genetické souvislosti, jedinou omluvou jest, že Broňka, která řídila jedno z vozidel si byla zřejmě ještě ráno vyzvednout právě získaný řidičák. Počasí tropické, pivo v sudu zteplalé.

Plánovaný treninkový výstup pod úpatí Sněžky musí být odložen pro vytrvalé přívaly deště a je nahrazen krátkým pochodovým cvičením do Bufetu, které ocenily především děti nesouhlasným jekotem. Jessie navazuje přátelské vztahy s místními mustangy, při podávaní tlapek a kopyt se ovšem jeden koník zmýlil a podal svou zánovní podkovu Jesii přímo pod oko. Přežila to, ač to tak zpočátku nevypadalo. Počasí monzunové, viditelnost nulová, pivo v bufetu má nehoráznou cenu kolem 30 Kč.

Počasí se zlepšilo, leč vysněný vrchol hory se stále rochnil v nějakém mraku a neskýtal naději, že z něj bude vidět dál než na špičku nosu. Přesto důvěřivým dětem slibujeme jízdu lanovkou na Černou Horu, ke které je ovšem nutno dojít 20 kilometrů po svých. Cestou hodnotíme zalidněnost našich velehor a že jsou Krkonoše oblíbeným pohořím nejen českých turistů, poznáváme doslova na každém kroku.

Výlet údolím Zeleného potoka do Pece pod Sněžkou. Výprava je roztrhána na dvě části silnou přitažlivostí piva a Štěpánkovou snahou zkontrolovat, zda větvičky okolo cesty nejsou odfláknuté stejným způsobem jako včerejší lízátka. Ty rozdala včera Pavla dětem a v dobré víře i Štěpánkovi, netušíc, že nedrží na špejlích. Za důraznou Štěpánkovu reklamaci spojenou se vzbuzením se Pavla promyšleně mstí honěním opozdilců nahoru a dolů po Peci prostřednictvím mobilního telefonu. Proviant dochází, lesní plody a kořínky v nejbližším okolí jsou spotřebovány, o lahodném pivním moku nemluvě - tedy mluvě, protože UŽ DOŠEL!!. Zatímco potraviny se rozhodujeme doplnit u nejbližších kupců výměnou za neposlušné děti, druhý sud piva Víťa odmítá přinést, i když mu na to chceme půjčit skvělý velký a odlehčený batoh. Pivo tedy nahrazujeme neméně lahodnými koncentráty, které jsou mnohem účinnější. To se některým žíznivým později stává osudným (nebudeme Pavlu jmenovat, není to vhodné). Proviant je nakoupen, nacpán do batohu a připraven k přesunu na základnu. Avšak nastává téměř neřešitelný problém - různé části expedice se plazí různou rychlostí. Rozlézáme se do několika skupin. Nejvíce tím trpí Broňka, neboť se zcela pro ni nepochopitelným (leč záměrným) způsobem ocitá v jiné skupině než Barunka. a řvoucí Barunku ještě stále nelze uklidnit čtyřmi suchými rohlíky jako Ondřeje. Nakonec se vše v dobré obrací a večer můžeme v klidu zasednout a hodovat na doplněných zásobách.

Středa je dnem D - rozhodli jsme se, že dobytí vrcholu nemá cenu odkládat a musí se rozhodnout. Po ránu vyrážíme plně vyzbrojeni ve dvou skupinách dvěma směry. Počasí nás škodolibě nechává na pochybách a předvádí mraky všech tvarů a barev. Ti odvážní doráží k lanovce, která právě oslavila 50té výročí provozu bez výměny jediného dílu nebo lana. Důvěřivě nasedáme do sedaček. Cestou Svaťa líčí Tomáškovi, co vše se může na takové lanovce přihodit, zejména rozkývají-li se sedačky za silného větru, který začíná dout. Demonstruje na krvavých skvrnách na sloupech, které evidentně pocházejí z hlav turistů. Tomáškova pozdější zelená barva není odleskem lesa, ale jeho doševního rozpoložení. Podstatná část výpravy dosahuje vrcholu zahaleného v mracích a spouští se tzv. Krakonošova sprcha, opravdu je dobře, že jsme ukryti pod střechou stanice lanovky. Krakonošovi postupně dochází voda, tak vylézáme z úkrytu a zjišťujeme, že kdybychom vyrazili na vrchol kterýkoliv den předtím, uvidíme asi totéž, co dnes. Mraky německých turistů, mraky normální a jinak nic. Sklouzáváme tedy v rychlém tempu po mokrých kamenech a řetězech dolů a těšíme se na pivo na Luční. Když tam dorazíme, ohlédneme se a vidíme, že hora nás opět doběhla, na vrcholku ani obláček a výhled musí být nejméně do Rakouska. Někteří zoufalci navrhují znovuvýstup, ale jiní správně poznamenávají, že již nemáme rezervní kyslík a povážlivě klesla krevní hladina alkoholu - to hlavně. Luční bouda není tak proradná jako Sněžka a skýtá nám dobé jídlo a pití, i když šprechnujeme česky. Slabší část výpravy je u Richtrovek za nedosažení stanoveného cíle potrestána útokem moskytů, po němž zůstávají trvalé jizvy.

Podle pravidla, že třetí den expedice je krizový, stanovujeme dnes odpočinek. Pravda, je to spíš po včerejším dobytí vrcholu a totálním vyčerpání některých jedinců. Část výpravy se vydává do Vrchlabí. Na místě zjišťuje, že se jedná o téměř mrtvé město - dokonce i počet jindy zde tak hojných Němců nepřesahuje číslo 10. Po občerstvení v jediném otevřeném krámku se zmrzlinou a okružní cestě po zavřených lékárnách se ukazuje, že na náměstí je otevřený podzemní obchoďák, což nás zachraňuje přes jistou smrtí hladem. Posléze objevujeme i muzeum a po jeho prohlídce prodloužené o Jessiin výlov modelu horského potoka se vracíme zpátky Na konec světa. Někteří (např. Jana) odcházejí meditovat na soukromou tůru po místních restauračních zařízeních. Jiní naplňují svoji touhu po poznání návštěvou historických památek a muzejí. Většina zůstává na chatě, vaří, značkuje oděvy, léčí si následky po prohýřené noci. Večer si odcházíme regenerovat svá unavená těla do místního bazénu, kde si Markéta způsobuje úraz na pravé horní končetině za účelem zbavení se povinnosti pádlovat v další části expedice (což jí nakonec nevyšlo).

Část expedice se věnuje stavbě přehrady na Jeleních loukách. Hodinové postávání dětí ve vodě o teplotě, při níž dospělým jedincům během několika desítek vteřin odumírají nohy, má za následek pozdější epidemii bahenní horečky. Celý den se vyvíjí ve znamení zítřejšího přesunu na divokou řeku. Rozdělujeme se do dvou skupin. První vyráží stavět přehradu na místním potoku, který může být hrdý na své jméno Studený, neboť po dvou minutách koupání bosých nohou začínají obě končetiny modrat a bez varování odpadavájí nehty a menší prsty. Jako nejodolnější jednoznačně vítězí kluci Kolářovi (jsou zvyklí zřejmě z domova). Nejenže v potoce strávili mnohem déle než několik minut, ale úspěšně odolávají také záludnému viru, který v dalším týdnu napadl téměř všechny členy expedice bez rozdílu pohlaví a věku. Druhá skupina navštěvuje oblíbenou chatu Výrovka a v podvečer se všichni scházíme v Severce, abychom ochutnali místní lektvar Medvědí mlíko. Dochází k dalšímu konfliktu s dříve zmíněnými mustangy, tentokrát je obětí Tomáškova ruka.

Po zdolání horských vrcholů se balíme a vyrážíme za druhým cílem expedice. Budou nám chybět tři (1+1+0,5+0,5) členové, kteří neobstáli v drsných podmínkách velehor, snad příště. Počasí nám na cestu přichystalo příjemnou bezmračnou oblohu, takže jízda auty se dá směle nazývat skleněným peklem dle stejnomenného filmu. Po okupaci velkosvatoňovických praček a záchodků pokračujeme směrem Písek, Sušice. Za Táborem nás zastihl obávaný hurikám Strakonický Duják. Poté, co nám strhnul loď z auta a odvál do širého pole, vypracováváme nouzový evakuační plán, protože to vypadá, že nejhorší máme ještě před sebou. Tomáš se vrací do teenagerského věku a objevuje v Písku spásný lesnický internát, kerý nám po malé lsti s Jessií poskytuje azyl. Sotva jsme se ubytovali, duják to vzdal a odvál.

Do campu Luh zdárně dorazilo v sobotu pouze družstvo Štěpánkových otroků v oslabení, ostatní po menším kufrování v neděli ráno. V plánu je výlet na Vydru, někteří se obávají, že bude mít podobný průběh jako loňský výlet na Čertovu stěnu, ale ukazuje se, že obavy jsou zcela neopodstatněné. Po brzkém návratu mohou děti nafukovat, samozřejmě pouze jako odměnu, náš velkolepý nový, krásný oranžový, jen mírně ucházející raft. Večer v campu nám zpříjemňuje parta německé mládeže, kterou přivezlo auto s podezřelým nápisem Sport Jugend, jakoby pod S prosvítalo H. Vypustili jsme tedy Jessii a zapálili jsme dobré trávy, aby se jim v chatkách příjemně usínalo.

Ráno zjišťujeme, že několik členů podlehlo epidemii bahenní horečky a čeká nás dramatické rozhodnutí, zda je jich zbavit - nechat je zde napospas hmyzu, milosrdně je utratit nebo je vzít sebou. Nakonec vítězí soucit a bereme je sebou. Dofukujeme raft a balíme stany. Z Petrova auta, které bylo určeno jako expediční, je nutno vytrhat téměř všechny sedačky, aby se tam vešla všechna bagáž. Petr to nese statečně a sám se toho ujímá. Po 11 hodině jsme připraveni. Voda klesla několik cm pod minimální stav, optimismus však zůstává. Vyrážíme na vodu, přetahujeme sušické jezy a několik mělčin. Krátce se zastavujeme pod hradem Rabí. Ti co jej chtěli navštívit jsou přehlasováni ostatními, tak necháváme Jesii, aby snědla svačiny a jedeme dál. Nečekaně brzy dorážíme do kempu Velké Hydčice. Úsek řeky pod Sušicí je později vyhodnocen jako nejlepší. Počasí se umoudřilo, Jana našla tábořiště, vše vypadá OK. Překvapují nás místní urostlé hasičky, které mají na starost zdejší tábořiště. Nejen že jsou neoblomné při naší žádosti o jakoukoliv slevu, ale navíc volají traktor, aby v blízkosti našich stanů vylil nádrž s neidentifikovatelnou tekutinou.

Čeká nás nejdelší část trasy - 20 km do Podskalí ve Strakonicích. Některým se po loňských zkušenostech podlamují kolena a bolí zadky už ráno. Řádně namazáni zvenčí i zevnitř vyrážíme do sluneční výhně. Navzdory tomu, že jsme téměř na počátku řeky, čeká nás nikdenekončící olej a 10 jezů, které místo vody žhaví sluníčko. Díky nezměrnému hrdinství především osádky raftu dorážíme poměrně v pohodě a nikdo nechce věřit, že už je to za námi. Správný kemp jsme sice přejeli asi o jeden km, nicméně nám to došlo brzy - ve chvíli, kdy bylo po obou stranách vidět centrum Strakonic, a řeka byla milosrdná a jen líně stála, takže jsme se šťastně vrátili. Spáleniny jsou pouze malého rozsahu. Po několika dnech si dopřáváme studenou sprchu za 10 Kč.

Počasí vyslyšelo unavené údy nebohých vodáků a seslalo na nás zpočátku nevinnou přeháňku, která pomalu ale jistě metamorfovala do hustého deště se stále kratšími pauzami. Nezbylo nic jiného než vyčkat dalšího dne - snad bude sušší. Příjemným zpestřením byly koblížky, které nám Jana koupila při doplňování proviantu, radost z nich nezkalil ani zkažený puding uvnitř, který Pavla plivala až 2 metry daleko. Navečer proběhl malý trénink zelenáčů na kánoích ukončený závodem okolo ostrova.

Ráno nás budí ohnivá koule na souvislé modré ploše - múžeme vyrazit dál. Aby rafťáci stále nenaříkali nad svým údělem měníme si plavidla. Ukazuje se, že raft, ač je rychlejší než ten loňský, přece jen lodím nestačí, i když je osedlán elitou výpravy. Tento úsek je rychle za námi a ukončujeme ho sjetím štěkeňské šlajsny, která je tradičně nejlepší na celé Otavě, stejně jako zdejší tábořiště. Jediným zpestření je koupání některých členů Jesiiny smečky, a to zajímavou technikou - skokem přímo z raftu. Veronika si pomáhá odrazem od Svaťova pádla, Tomášek je vynalézavější a noří se po hlavě přímo přes příď raftu. Už to skoro vypadalo, jako by tam spadl náhodou. Jessie prožívá na Štěkni románek se sympatickým postarším jezevčíkobuldokoteriérem, který kvůli ní ukousl nohu jinému otravnému psíkovi, jež po Jessii hodil jedním okem. Večer usedáme k internacionálnímu ohni s motorkáři z Belgie dlouho do noci si povídáme o jazykolamech a učitelkách - Pavla překládá Janě a občas to i dává smysl.

Čeká nás poslední etapa do Putimi a počasí moc dobře ví, že už nemáme žádný rezervní den a tak zlobí. Vždycky, když to vypadá, že se mraky protrhávají, začne padat voda hustěji, motorkáři a Jana jen nechápavě kroutí hlavami, když po obědě v krátké pauze balíme a pak v největším lijáku zahajujeme plavbu sjetím šlajsny. Blanka si libuje, jak je to akční, ale radši to nevykřikuje moc nahlas. Tentokrát jsme byli tvrdší než počasí a vydrželi jsme. Cestou sjiždíme šlajsnu na jezu Pangl, Petr sjiždí i přes varování s Honzou na háčku. Honza však nedobrovolně vyskakuje na jezu a destabilizovaná loď se noří do zpěněných vln. Jedno pádlo zůstává chyceno pod jezem zlomyslnou zpětnou vlnkou, Petr se s nasazením svých spodků a života vrhá zpět pod splav a pádlo zachraňuje. S mrazením v zádech se blížíme k obávaným Kestřanským peřejím. Peřeje bez vody jsou ale záludné, rafťáci přetahují a kánoe také dosedají na několik balvanů. Na konci přece jen nějaká ta peřejka hučí a voda v lodi stoupá až nad Ondráškovy holínky, takže po vylití asi 100 litrů vody z Nině pokračujeme. V Putimi nás s výkřiky "jdeme na smažák" vítá Eva s autem a pláčeme, že řeka končí. I když byl smažák sqělý, ten Jiříkův končí v předsíni stanu (vlastního).

Po shlédnutí přítoku Blanice upouštíme od původního záměru ji splout i od návrhu Víti jet ji proti proudu, takže plavba definitivně končí. Vracíme se do Sušice pro naše auta, Petrova limuzína bez sedadel není zrovna pohodlná. Nejlíp je na tom asi Tomáš v zavazadlovém prostoru, ale přežíváme všichni. Nikdo to sice nečekal, ale auta jsou v Sušici v původním stavu. Marně hledáme rozbitá okénka. Vyrážíme zpět do Putimi. Nacházíme zbytek tábora na zahrádce v místní hospodě s notně připálenými zády a v alkoholovém opojení. S radostí svlažujeme také vyprahlá hrdla desítkou Platanem, ale brzdíme, abychom mohli večer odjet. Aranžujeme závěrečné foto na raftu a balíme, balíme a balíme. První zbaběle odjíždí Eva, vzápětí se přidávají další. Ahój na další expedici a v pondělí zpátky ke strojům (fuj)...

Copyright 2001 Všichni co tam byli a sem přispěli